SVÁTOSTI A OBŘADY

KŘTY DĚTÍ A DOSPĚLÝCH

Křest představuje začátek křesťanského života, kdy se poprvé setkáváme s

Kristem tváří v tvář, chvílí, během které se nám předává semeno víry, o které
máme pečovat, aby z něho vyrostl strom přinášející dobré ovoce. Křest je cestou
z říše smrti do života; je branou do církve a počátkem trvalého
společenství s Bohem. Při křtu jsou nám odpuštěny hříchy, jsme vytrženi
z moci smrti a pozváni k životu v radosti (Katechismus katolické
církve (KKC) 1213-1216, 1276-1278).

Křest je nutným předpokladem pro přijetí dalších svátostí.

Vznik nového života je zázrak a u jeho počátku je vždy Bůh. Rodičovství je spoluúčastí
člověka na tvůrčí moci Boží. Křest je pak znamením, že na začátku života,
i života vašeho dítěte, stojí Bůh. Předpokladem pro křest je víra - víra
v osobního Boha, původce a stvořitele všeho, který vstoupil do
lidských dějin poznamenaných zlem skrze svého Syna Ježíše Krista. Víra, která
dává smysl lidskému životu. Ve víře není lidský život dílem náhody, ale je
zakotven v jistotě, která se opírá o Boha, který je počátek
i cíl života. Děti mohou být pokřtěny, pokud budou v křesťanské víře také
dále vychovávány. Alespoň jeden z rodičů má být schopen dítěti předat víru
slovem a hlavně příkladem věrného plnění náboženských povinností.

Co je potřeba ke křtu dětí:

přijít včas dohodnout vhodný termín a vše potřebné

přinést rodný list dítěte a oddací list včetně potvrzení o církevním sňatku

u rodičů, kteří nejsou církevně sezdáni, trvá příprava na křest dítěte minimálně 1 měsíc (tj. 4 setkání po týdnu), dle Směrnic Biskupské konference

rodiče, kteří chtějí pokřtít dítě v jiné farnosti, musí mít k tomu souhlas vlastního faráře

křtěné dítě by mělo mít kmotra nebo kmotru. Úlohou kmotrů je pomáhat při náboženské výchově dítěte, být mu duchovním rádcem a ujmout se ho

v případě mimořádné situace, kdy se o ně nemohou postarat rodiče. Kmotři by měli být znalí pravd víry, žijící s Kristem a pro Krista (tj. být pokřtěni, biřmováni, přistupující k ostatním svátostem).

v případě mimořádné situace, kdy se o ně nemohou postarat rodiče. Kmotři by měli být znalí pravd víry, žijící s Kristem a pro Krista (tj. být pokřtěni, biřmováni, přistupující k ostatním svátostem).

Biřmování

Biřmování je svátost křesťanské dospělosti. Člověk v ní dostává trvalý dar Ducha Svatého. Biřmování dovršuje milost, kterou přinesl křest.

Přijmout biřmování znamená uzavřít s Bohem "smlouvu". Biřmovanec říká: Ano, věřím v tebe, můj Bože, dej mi svého Svatého Ducha, abych ti zcela patřil, abych se od tebe nikdy nevzdálil a abych ti vydával svědectví ve svém životě tělem i duší, slovem i skutkem, ve dnech dobrých a zlých. A Bůh odpoví: Ano, také v tebe věřím, mé dítě - a dám ti svého Ducha, dám ti sebe samého. Budu patřit celý tobě. Nikdy od tebe neustoupím ani v tomto, ani ve věčném životě. Budu přítomen ve tvém těle a tvé duši, ve tvých slovech i činech. I kdybys na mě zapomněl, přece budu tady - v dobrém i ve zlém.

(Katechismus pro mladé YouCat)

O přijetí biřmování je možné požádat nejbližšího kněze. Samotnému přijetí svátosti obvykle předchází příprava, během níž může člověk spolu s dalšími poznávat křesťanství, diskutovat o víře a blíže se seznamovat s Bohem.

Eucharistie

Eucharistie (někdy také zúženě nazývaná Svaté přijímání) je tím nejcennějším, co Církev uchovává. Věříme totiž, že Eucharistie je živý Bůh, Ježíš Kristus, který je přítomný pod podobami chleba a vína. Proto prokazujeme Eucharistii nejvyšší úctu.

Eucharistií bývá také nazývána mše svatá.

Svátost smíření (zpověď)

Každý člověk v životě chybuje a prohřešuje se. Ve svátosti smíření se setkává s milosrdným Bohem, který jej znovu bere do své náruče a očišťuje od hříchů. Svátost smíření je tak jedním z největších darů: můžeme začít znovu, nezatíženi, bez "hypoték" ze včerejška, přijati s láskou a vybaveni novou silou. Bůh je milosrdný a toužebně si přeje, abychom jeho milosrdenství skutečně využili. Kdo lituje svých hříchů a vyznává je ve svátosti smíření, otevírá novou čistou stránku v knize svého života.

(Marnotratný) syn řekl Otci: 'Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.' Ale otec rozkázal svým služebníkům: 'Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.' (Lk 15,21-22)

Potřebuji zpověď, když hříchy odpouští jen Bůh?

Když se Ježíš ukázal svým učedníkům po svém vzkříšení, jako první dar jim dal právě svátost smíření. Učedníkům řekl: "Přijměte Ducha Svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nebudou." (Jan 20,22-23)

Hříchy tedy může odpouštět pouze Bůh. On sám ale svěřil církvi tento dar, aby jej rozdávala. Kněží a biskupové, kteří mohou zpovídat, jsou tedy prostředníky, skrze něž Boží milosrdenství konkrétně působí..

Svátost pomazání nemocných

Svátost pomazání nemocných je velkou pomocí při nemoci nebo vážné zdravotní těžkosti. Především totiž člověka posiluje v jeho nemoci, uděluje útěchu a pokoj do srdce a jeho utrpení spojuje hlubokým poutem s Kristem. U mnohých tato svátost vede i k tělesnému uzdravení. Umírá-li někdo, tato svátost mu dává sílu ke všem tělesným i duševním zápasům na jeho poslední cestě.

Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně. (Jak 5,14)

Kdy mohu přijmout pomazání nemocných a jak to probíhá?

Svátost nemocných přijímá člověk, který je ve vážném zdravotním stavu nebo je vysokého věku. Svátost nemocných může člověk přijmout i vícekrát, proto má smysl o ni žádat i v mladém věku, například před závažnou operací. Mnozí křesťané v této situaci žádají také o svátost smíření.

Hlavní část obřadu je modlitba spojená s pomazáním čela a rukou nemocného posvátným olejem.

/převzato z www.cirkev.cz/

Svátost kněžství tvoří spolu s manželstvím dvojici svátostí určených ke službě společenství. Obě dvě svátosti udělují zvláštní poslání v Církvi a slouží k budování Božího lidu. A jak zdůrazňuje katechismus, přispívají-li také k osobní spáse, pak právě tím, že slouží druhým.

Manželství

Svatba v kostele je něčím hlubším než jen obřadem s jedinečnou atmosférou. Snoubenci si vzájemně udělují svátost manželství a zavazují se k věrnosti na celý život. Také propojují svůj vztah s Bohem a zavazují se k přijetí potomstva.

Kdo může mít svatbu v kostele?

V kostele se mohou brát partneři, z nichž je alespoň jeden pokřtěný, a kterým nebrání v uzavření sňatku předchozí závazky (např. předchozí svatba v kostele).

Do manželství také musí oba snoubenci vstoupit svobodně, tedy bez nátlaku.

Křesťané nemilují jinak než ostatní lidé, zato se jim dostává větší pomoci. (Neznámý autor)

Co je potřeba udělat?

Nejlepší je popovídat si s místním farářem, se kterým se domluvíte na dalších podrobnostech. Doporučujeme jej navštívit s dostatečným předstihem, protože součástí manželství je také příprava. Ta může trvat různě dlouho a probíhá formou setkání vedená např. knězem nebo manželským párem z farnosti.

Snoubenci také zajdou na matriku s občanskými průkazy a rodnými listy, kde ohlásí svatbu v kostele.  

KNĚŽSTVÍ

Kněžství je svátost, skrze kterou pokračuje v Církvi nadále až do konce časů poslání, které Kristus svěřil svým apoštolům. Služebné kněžství je tedy jedním z prostředků, jimiž sám Kristus pokračuje v budování a vedení církve. List Židům nám připomíná, že "Ježíš je navěky, a proto jeho kněžství nepřechází na někoho jiného" (Žid 7,24). Každý, kdo je z Boží vůle posvěcen na kněze, stává se služebníkem jediného Kristova kněžství. Svěcením však dostává moc působit silou samého Krista, kterého zastupuje. Tuto moc má však vykonávat podle vzoru Krista, který se z lásky stal posledním a služebníkem všech. Kněžství není osobní výsada či privilegium, ale opravdová služba celému společenství. Kněz jedná v osobě Krista - "in persona Christi capitis". Nadále ale zůstává pouhým člověkem, který musí bojovat se svými chybami.

Tři stupně svátosti kněžství

• Biskup je nástupcem apoštolů. Biskupským svěcením získává plnost svátosti kněžství, a to vzkládáním rukou jiných biskupů. Tato posloupnost sahá až k apoštolským počátkům Církve a zaručuje věrnost apoštolskému učení. Biskup vede svěřenou místní církev - diecézi. V ní má zodpovědnost za hlásání evangelia, slavení svátostí, čistotu víry i péči o svěřené věřící, zvláště o chudé a potřebné. Světí jáhny a kněze. Jako měl výsadní postavení ve sboru apoštolů svatý Petr, kterému Pán svěřil celé své stádce (Jan 21,15-17), má dnes výsadní postavení v kolegiu biskupů nástupce apoštola Petra - římský biskup (papež). Svou službou posiluje jednotu církve (viz Lk 22,32).
• Kněží jsou spolupracovníky biskupa při zvěstování evangelia a slavení svátostí. Bývá jim svěřena odpovědnost za určité farní společenství nebo určitý církevní úřad. Při kněžském svěcení na ně vkládá ruce nejprve biskup a potom i všichni přítomní kněží na znamení kněžského společenství (presbyteria) shromážděného kolem biskupa, jemuž slibují poslušnost.
• Jáhni nejsou svěceni ke kněžství, ale ke službě (řecky "diakonos" - služebník). Přijímají nejrůznější úkoly v církevní obci: charitativní službu o chudé a nemocné, službu společné modlitby a službu vyučování. Mohou též udílet křest, asistovat při uzavírání manželství, podávat svaté přijímání nebo vést křesťanský pohřeb. Rozlišujeme trvalé jáhny a jáhny směřující ke kněžství.

Jak se uděluje svátost kněžství?

Jako za časů apoštolů i dnes se tato svátost uděluje modlitbou a vzkládáním rukou. Ve všech třech stupních je udělovatelem svátosti biskup. Nejprve na svěcence vzkládá ruce (při biskupském svěcení obvykle spolu s dalšími dvěma biskupy) a potom mu v konsekrační modlitbě vyprošuje milost Ducha svatého a jeho darů potřebných pro službu, pro kterou je kandidát svěcen. Jako u všech svátostí doprovázejí tuto slavnost některé další obřady. Biskup a kněz je pomazán křižmem. Dále každý přebírá znamení své služby: u biskupa je to evangeliář, prsten, mitra a berla, knězi se předává patena a kalich, jáhnovi evangeliář.
Ještě se na tomto místě krátce zmiňme o názvu této svátosti. Český výraz "svátost kněžství" plně neodpovídá latinskému "sacramentum ordinis" (svátost stavu). "Ordinatio" (svěcení, ordinace) naznačuje zařazení do nějakého "ordo" (stavu či sboru), něco víc než jen slavnostní uvedení do úřadu. Říkáme tomu "svěcení", to znamená, že tento muž je posvěcen pro službu Bohu, oddělen pro Boha, nenáleží už jen sám sobě. Kristus chce od této chvíle jednat skrze něho. Jako v případě křtu a biřmování, stejně i svátost kněžství vtiskuje nezrušitelné duchovní znamení, takže nemůže být ani opakována ani udělena jen na omezený čas.

/převzato z https://www.katolik.cz/codelatkdyz/knez_uvod.asp/