FARNÍ KOSTEL SV. ANTONÍNA,
OPATA - OPATOV
Kostel sv. Antonína opata se hřbitovní kaplí se nachází v obci Opatov v Čechách v Pardubickém kraji v okrese Svitavy. Byl prohlášen za kulturní památku od 3.5.1958.
Původní místní kostel byl v románském slohu, později byl několikráte přestavován, naposledy v 19. století. Věž v základně románská byla postavena kolem roku 1240 a kněžiště gotické z I. pol. 14. století. První písemně doložená zmínka pochází z roku 1347 pod latinským názvem Abbatis Villa, která pochází z doby rozdělování majetku mezi biskupa a církevní kapitulu. Farní kostel svatého Antonína byl poprvé zmíněn v roce 1358.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1347. Kostel sv. Antonína Poustevníka pochází z 1. poloviny 13. století. Založen byl snad na starších románských základech. Také věž pocházející z doby okolo roku 1420 byla údajně stavěna na románských základech z doby kolem roku 1240. V jižní straně lodi je zazděný gotický profilovaný portál. Presbytář byl původně obdélníkový a spolu s gotickou lodí pochází ze 14. stol. V letech 1575-1579 proběhly renesanční úpravy kostela. Pro rostoucí počet farníků byla r. 1689 přistavěna při severní straně presbytáře obdélníková kaple, změněná r. 1702 v kapli Bolestné Panny Marie. Téhož roku se začala stavět na severní straně staré gotické lodi loď užší, která spojila kostel s kaplí. Ve stejném roce byla ještě postavena sakristie. R. 1808 byla zvýšena hlavní loď. /Text: historie 16.6. 2016 - Pavel Vítek - zdroj: Umělecké památky Čech 4 (K - O), Poche a kol., Academia Praha 1982/
V čele severní lodi je umístěn oltář Bolestné P. Marie s vrcholně barokní řezbou Piety z roku 1730, pocházející zřejmě z okruhu okolo barokního původního zařízení je zachována socha sv. Josefa z konce 1. pol. 18. stol. Oltářní obraz sv. Antonína Poustevníka v presbytáři pochází z pol. 18. stol. V čele severní lodi je umístěn oltář Bolestné P. Marie s vrcholně barokní řezbou Piety z roku 1730, pocházející zřejmě z okruhu okolo barokního sochaře Jiřího Františka Pacáka. Původní rokokové zařízení z 18. stol. bylo nahrazeno roku 1963 pseudogotickým, které bylo převezeno ze zrušené špitální kaple v Moravské Třebové. Roku 1995 byla dokončena oprava kostela místním knězem Jaroslavem Horníkem. Kostel je obklopen hřbitovem. Zde se nachází původní márnice. Jedná se o kruhovou stavbu připomínající rotundu s gotickými okénky a s pásem renesančních sgrafit. /Text: popis 16.6. 2016 - Pavel Vítek - zdroj: Umělecké památky Čech 4 (K - O), Poche a kol., Academia Praha 1982/.
Život sv. Antonína Poustevníka:
Hlavním zdrojem o Antonínově životě je spis Život sv. Antonína Poustevníka, jehož autorství se přisuzuje Atanáši Alexandrijskému. Antonín byl rodem Egypťan. Jeho rodiče byli urození a bohatí a jelikož byli křesťané, byl i Antonín vychován jako křesťan. Když mu bylo okolo dvaceti let, zemřeli a přenechali mu správu svého majetku. Když jednou na cestě do kostela Antonín přemýšlel nad tím, jak apoštolové všechno opustili a následovali Ježíše, vstoupil prý dovnitř a slyšel čtení z evangelia o tom, jak Pán říká boháči: "Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!" Proto se Antonín rozhodl svůj majetek rozdat, svou sestru svěřit pannám na vychování do parthenonu a začít žít asketický životem.
Antonín začal se životem poustevníka krátce před rokem 270; zdá se však, že měl své předchůdce. Život svatého Antonína ozřejmuje, že Antonín nebyl prvním poustevníkem. Atanáš vypráví, že když Antonín pocítil povolání k duchovnímu životu, zřekl se zděděného majetku, vyhledal věkovitého svatého muže, který žil jako poustevník na okraji vesnice, a svěřil se do jeho vedení; v tomto období jeho školení v askezi mu pomáhali jiní vyznavači samotářského života, kteří žili v jeho kraji. Antonín byl dědicem již zavedené asketické tradice. Antonín se odebral do pouště, kde byl několikrát pokoušen ďáblem. Ten na něj seslal ducha smilstva, démony, kteří na sebe berou podobu zvířat nebo se ho snaží svést z cesty iluzemi bohatství. Antonín i tak stále pokračuje v asketickém životu a veškeré ďáblovi snahy překoná svou vírou v Boha a modlitbami. V Atanášových kapitolách 16-46 jsou tyto vlastně instrukcemi, v nichž formuje první generaci svých následovníků. Především jde o různá varování před ďáblem a líčení, jakými způsoby může člověka pokoušet. Při pronásledování křesťanů za Maxima Daia opouští Antonín samotu a angažuje se v Alexandrii pro nespravedlivě pronásledované. Sám Antonín toužil být mučedníkem. Ale Pán ho prý chránil, aby se stal učitelem mnohých v asketickém životě. Po návratu na poušť zintenzivnil svůj asketický život, sloužil příchozím radou i konkrétními zdraveními a angažoval se i v zápase s ariány. Na jedné cestě potkává i svou sestru, která se mezitím stala abatyší. Svou moudrostí dokázal Antonín překonat i řecké filozofy, dopisoval si s politiky. Poslední aktivity Antonínovy a jeho smrt završují životní příběh. Antonín umírá v přítomnosti svých dvou učedníků, kteří ho mají ihned pohřbít do země, jelikož má strach, aby ho nepochovali tak, jak to mají Egypťané ve zvyku: zemřelé ovíjejí plachtami, nedávají je do země, nýbrž pokládají na lůžko a chrání ve svých domech. V závěrečném epilogu (kapitola 94) je Antonínův život ukázán jako výzva k následování a svědectví nekřesťanům.
/Text: historie 16.6. 2016 - Pavel Vitek/